Byl podzim. Centrum Prahy bylo úchvatné, i když studené a deštivé. Teplé voňavé kavárničky sváděly k posezení. Proč bych pospíchala z přednášky domů psát seminárku, když můžu cestou z Celetné…
…zajít s Maruškou na kafe a probrat „problémy s chlapama”. Rok od rozchodu, ale pořád to ještě bolelo. Když jsme nad šálkem silné, hořké kávy dostatečně rozdrásaly svá srdce, Maruška konstatovala, že už musí: „Jdu si vyřídit jednu brigádu. Pojď se mnou”.

Zkusit si brigádu

„Jo, proč ne, stejně nemám na nic náladu.” Kdo by ji také měl po té dávce utrpení, které jsme si právě přehrály v hlavě.

Dorazily jsme na Flóru. Ze zvědavosti jsem nakukovala pootevřenými dveřmi do kanceláře, když v tom mě vylekal zvučný ženský hlas: „Vy jste tady taky na tu brigádu?”

„Jo, taky.” a vzala jsem si formulář. Teprve, když ona halasná žena v oranžové kravatě zmizela za prvním rohem, došlo mi, že bych to vlastně mohla také zkusit.

Překvapivá odpověď

O pár týdnů později jsem stála večer v kině za barem a prodávala popcorn. Přistoupila ke mě rozesmátá skupinka. S úsměvem jsem je obsluhovala. Zautomatizovanými pohyby jsem natočila kolu, nasypala kukuřici a vyťukala cifru na kase. Na připravenou a marketingově vyladěnou větu na konci objednávky: „Máte ještě nějaké přání?” většina zákazníků reagovala zmateným pohledem na svítící tabuli s hlavní nabídkou a otevřenými ústy, ze kterých vycházelo jen tupé: „Éééé. No, asi nic.”

Ovšem nyní zazněla překvapivá, nejtroufalejší odpověď, kterou kdy v kině slyšel.

„Ano! Vaše telefonní číslo!” vyhrkl s úsměvem neznámý muž, který si před chvíli objednal.

„Šest set tři, padesát šest, devadesát, devadesát devět.” vychrlila jsem číslo nejrychleji jak jsem zvládla v domnění, že muž číslo nezaregistruje a pochopí, že nemá otravovat.

Jenže ten chlap požádal kamarádku o tužku, číslo si zapsal a zmizel.

Co to bylo?

„Co to bylo?” „Kdo to byl?” „Zavolá?” „A když jo, co bude chtít?” „A když mě pozve na schůzku, půjdu?” Zvědavost rostla.

První den jsem neměla žádný zmeškaný hovor, žádné neznámé číslo. Druhý den taky nic. Dostatečná doba na to, aby moje mysl vyprodukovala ty nejšílenější představy o člověku, který teď má mé telefonní číslo! Taková drzost!

A nevolá!!! Ještě větší drzost!

Myšlenky, představy a otázky se prudce střídaly.

„Co když je to zrovna ten pravý?” Viděla jsem nás vycházet z kostela, jak hazím kytici do hloučku kamarádek.

„Jasně, frajírek. Jen se potřeboval předvést před kumpánama.”

„Nejspíš je to nějakej magor, co mi bude něco nabízet.”

“Určitě si to číslo napsal blbě a já tu nesmyslně zírám na displej.”

Nešel mi z hlavy.

Třetí den zazvonil telefon!

„Konečně!” „Hurá!” Neznámé číslo, to bude určitě on!”

„Ne, ne počkat! Vždyť tě nechal celé tři dny čekat!”

„No dobře, nebyly to tři dny jen dva a půl.”

„Ne! Budu tvrdá! Určitě je to nějakej magor.”

Zmáčkla jsem zelené tlačítko.

„Ano, prosím?”

„Jo, pamatuju se.”

„Na kafe?”

„Jasně! Tak v pátek!”

Schůzka

Sešli jsme se pod Jindřišskou věží. Horký limetkově zelený čaj ve velkém bílém šálku krásně voněl a se záhadným mužem se dobře povídalo. S každou větou a s každou otázkou byl pro mě větší hádankou. Nebalil mě. Což nevadilo, protože se mi nelíbil. Nakonec mě doprovodil až domů a bez jakéhokoliv dalšího příslibu telefonátu nebo setkání odešel.

„Zdálo se mi to nebo jsem teď vážně seděla s tím nejpodivnějším člověkem na planetě?”

Po roce

Uplynul asi rok a přišel e-mail. Sešli jsme se opět pod věží. Nevyptávala jsem se proč se neozval nebo co se stalo, to nebyl můj styl. Když bude chtít, tak mi to řekne. Rozhovor plynul a David byl stejně záhadný jako minule. Ale tentokrát byla už na setkání nachystaná a potřebovala ukojit svoji zvědavost. Byla rozhodnutá, že už ho nenechá odejít, aniž by nepochopila, co dělá a věděla o něm víc.

“Co vlastně děláš?” musela jsem se zeptat přímo.

Zlehka pokýval hlavou. Jako by na tu otázku čekal. “Bude jednodušší, když ti to ukážu. Za 20 minut mám obchodní schůzku v kavárně za rohem. Pojď se mnou a uvidíš.”

“No… dobrá.” souhlasila jsem

Za chvíli jsme seděla v sousední kavárně u stolu s Davidem a dalšími dvěma cizími muži. Zaujatě sledovala probíhající jednání. Ti chlápci byli nadšení z toho co jim David ukázal a běželi do bankomatu pro peníze, aby mohli s Davidem spolupracovat. Také se mi to líbilo.

O týden později jsme byli kolegové. Čas plynul. Učila jsem se od něj. Začínala mu věřit, začínala ho chápat. Najednou mi připadal jako jediný normální člověk na světě. Řešila jsem s ním i „problémy s chlapama”. On nejenže to vydržel poslouchat, ale dokázal mi ukázat mužský pohled na věc.

Objednávka v Boží kanceláři

Moje milostné románky byly jedno zklamání za druhým.

Jednoho večera jsem seděla doma na posteli a zírala do šera. Vánek si pohrával se záclonou a ta kreslila na podlaze jemné vlnky. Kocour vrněl na polštáři. Moje myšlenky byly dnes jasnější a klidnější než kdy předtím. Říkala jsem si, že mi to nedošlo dřív. Teď jsem rozhodnutá. Počkám si! Už se nebudu pouštět do žádného vztahu s tím, že by to třeba mohlo vyjít nebo alespoň být pár měsíců hezké. Příště půjdu do vztahu, až si bude jistá tím, že to za to opravdu stojí. „Bože, prosím, až ho potkám, ujisti mě, že je to on. Ať nikdy nemusím pochybovat. A řekni to tak jasně, abych to chápala. Děkuju!”

Společné práce s Davidem přibývalo. Focení a obcházení realit v horkém létě bylo vyčerpávající. Po celém dni ve vysokých podpatcích mi ztuhly trapézy.

„Sedni si, namasíruju ti ten krk.” nabídl se přátelsky David.

Lákavá nabídka, souhlasila jsem. Cítila jsem se nesvá, když mě měl kamarád masírovat. „To je blbý. Já se stydím.” pomyslela jsem si. V tom jsem zřetelně zaslechla prostou odpověď: „Co by ses styděla, vždyť to je tvůj muž.”

„Co?!”

„Moment! Co to bylo?!”

„Cože?! Bože, to jako fakt?!”

„Ne, to určitě ne!”

Otočila jsem se na Davida. Všude byla silná zlatá zář. Pohled jsem měla rozmazaný. Ten okamžik, než věci začaly opět získávat jasné obrysy, mi připadal nádherný a nekonečný. Měla jsem pocit, jako bych byla s úplně jiným chlapem.

Udivený David zkoumal, proč na něj tak zírá. „Je všechno v pohodě? Stalo se něco?”

„Ne ň nic.” zmateně jsem vykoktala.

„Tak co je?”

„Já nevím. A na nic se mě neptej!” odsekla jsem mu. Začala zmateně a zbrkle chodit po místnosti sem a tam. Nechtěla jsem mu odpovídat na žádnou otázku.

„Zbláznila jsem se?!”

„Asi masíruje dobře, když se najednou cítím jak opilá.”

„A proč mi v hlavě zní melodie z Limonádové Joeho a nesmrtelná věta Květy Fialové: To je on, mého srdce šampión.”

„On mě snad celou tu dobu balil a teď mě jednoduše dostal.”

„I když… On si o mně může vlastně myslet to samé!”

„No to ne! To ani náhodou!”

„Dýchej!” „Dýchej!”

„To chce klid, to chce klid.”

Bez jediného slova jsem popadla kabelku a odjela domů. David jen seděl přišpendlený v křesle a nechápal, co se děje. „Však ono se to zítra vysvětlí…”, pomyslel si.


Olga Strnadová
Olga Strnadová

autorka a lektorka Školy seznamování. Pomáhám lidem s komunikací a navazováním kontaktů pro jejich práci, obchod, i soukromé vztahy. Díky tomu lidé snadněji rozumí svému okolí a vytvářejí ty správné kontakty. Tak roste jejich vliv, respekt i sebevědomí. Zlepšují a prohlubují vztahy. Jsou celkově úspěšnější.

Přidejte svůj komentář! Vaše názory mne zajímají.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..