Proč hasíme oheň benzínem?

Víte, jaké dva způsoby kritizování zabijí váš vztah? Co dělat, když už máte štiplavých poznámek na vaši osobu plné zuby?

I když svého partnera upřímně milujete, střetům se nevyhnete. Nejste totožní. Máte na řadu situací jiné názory. Není ani možné, aby se dva lidé ve všem shodli. Každý z partnerů přináší do vztahu svůj náhled, který je ovlivněn jeho pohlavím, rodinou a životními zkušenostmi.

Konflikt je příležitostí

Život přináší konfrontaci. Není třeba se konfliktů bát. Je dokonce nebezpečné se jim vyhýbat. Čas od času si musíte věci vyříkat. Každý dělá chyby. Každému se podařilo partnera nechtěně vytočit. A určitě znáte, jaké to je pohádat se kvůli úplné hlouposti.

Co na vás sedí víc: Jste často od partnera kritizováni a cítíte se kvůli tomu mizerně? Sami často nevhodně kritizuje toho druhého? Často obojí? A nebo ani jedno z toho?

Někdy je „slovní chirurgický zákrok“ zcela na místě. Některé situace přímo vyžadují pronikavá slova, která mohou působit bolest. Všichni občas potřebují napomenutí a konstruktivní kritiku. Je to ten druh bolesti, jako když posilujete svaly. Není škodlivá. Má pomáhat k dalšímu růstu.

Když pomine zamilovanost

Mnohým neshodám až příliš často schází láskyplná pohnutka. V řadě vztahů dochází ke slovním konfliktům a bitvám, přičemž slova se zde používají s cílem ublížit. Ovšem ve zdravém vztahu se rozepře řeší konstruktivním způsobem. Partneři spolu sice nesouhlasí, ale své odlišné názory vyjadřují ohleduplně a s úctou.

První třecí plochy si uvědomíte v době, kdy pomíjí zamilovanost. Rozčilují vás partnerovy chyby, které jste do té doby neviděli nebo vám za skly růžových brýlí nevadily. Chování, které vám do teď připadalo v pořádku nebo jste si ho ani nevšimli, vás začíná pěkně štvát. Co s tím?

Lidé na danou situaci reagují podle svých zkušeností a vzorců, které v dětství převzali od svého okolí. Často jednají na základě dobrých úmyslů a ve snaze druhému pomoci. Existují dva nejběžnější vzorce chování.

První, kdy se lidé snaží partnera změnit svoji trpělivostí a tolerancí. Říkají si: „No dobře, ono se to časem poddá. Určitě nebude chodit z práce tak pozdě každý den a zase si někdy vyrazíme do kina a tak. Hmm… Už jsme spolu dlouho nikde nebyli. Ale ono to přece není tak důležité. Přece ho miluji.“ Mlčí a trpělivě snáší partnerovo chování.

Druhý, kdy se snaží svého partnera změnit drobnými poznámkami a popichováním, kterými ho „motivují“ ke změně. „Nové kalhoty? To ty staré už asi nedopneš, co?“, „Co kdybychom zajeli o víkendu k mamince? Že by ses naučila vařit rajskou, jak to dělá ona.“

Pozor! Ani jedna z variant nefunguje a dlouhodobě napáchá velké škody.

Pokud patříte do první skupiny, pak v sobě potlačujete emoce. Neříkáte své názory. Dlouhodobě tolerujete něco, co se vám nelíbí. Pak vám dříve nebo později začnou partnerovy nešvary vadit víc a víc. Začíná vznikat emoční přetlak, který může nečekaně vybouchnout.

Druhému se odcizujete. Vztah ochládá. Býváte podráždění a hned na druhého startujete nebo se naopak stáhnete do sebe. Cítíte se ve vztahu nerovnocenně. Možná začínáte hledat někoho nového, kdo vám bude lépe rozumět. Jednoho dne se vyčerpá vaše tolerance úplně a vy, na často nic netušícího partnera, vysypete svůj přeplněný emocionální odpadkový koš za posledních pět let!
V tento okamžik jen těžko dokážete být konstruktivní, kritizovat mírně a volit správná slova. Máte toho dost! Tak dlouho jste to trpěli! To musí skončit!

Jenže i kdyby partner uznal svou chybu a chtěl změnit svoje chování, nebude to z minuty na minutu. Jsou to jeho dlouhodobé návyky a ty se nemění snadno. Potřebuje čas na změnu.
Bohužel vy jsme za ty měsíce možná roky plní zlosti. Vaše trpělivost je vyčerpaná. Jak můžete v takovém stavu poskytnou svému protějšku dostatek času a lásky, kterou potřebuje k nápravě? Velmi těžko.
Tlak roste na obou stranách. Krize se prohlubuje. Na řadu přichází velmi ostrá kritika, výčitky, obviňování, manipulace…

Pokud jste si vy nebo váš partner vybrali druhou variantu a šli jste cestou „drobných“ a „neškodných“ popíchnutí, pak svého partnera permanentně urážíte, a tím shazujete nejen jeho ale i sebe.

Otřepané pořekadlo „Stokrát nic umořilo vola.“ je velmi pravdivé. Člověk, který se do vás naváží, vás přece nemůže mít v úctě. Začínáte mít pocit, že vás nemá rád. Vidíte neúnavného remcala, kterému pořád něco vadí. Začne ve vás klíčit myšlenka, že nejste dost dobří. „Ano, určitě. Jsem k ničemu. Má pravdu, jsem vážně neúspěšný, tlustý a starý.” Nebo ve vás bouchnou saze, sbalíte si kufr, protože s tak nesnesitelným a neustále nespokojeným člověkem žít nechcete. Vybereme-li si jeden z uvedených způsobů chování, pak přichází na řadu krize, provázená pravidelnými hádkami a střety, současně i vyhýbáním.

Pět zaručených způsobů ničení vztahu

1. Bouřlivé hněvivé výbuchy, agrese
2. Znevažující hodnocení, opovrhující kritika a nálepkování
3. Chování, které druhého provokuje a podezírání
4. Sobecké vyžadování, nárokování a diktování, co druhý musí a nesmí
5. Neupřímné, nepoctivé chování, lži a zatajování

Jak se chováte, když jste s partnerem v konfliktu?

Když křičíte, většinou si stoupnete, rozhazujete rukama, chodíte. Zabíráte prostor a snažíte se tak ukázat svoji sílu a zastrašit druhého. V takovém případě je lepší zůstat sedět. Pomůže vám to zůstat více v klidu. Křičí-li váš partner, pak ho posaďte: „Vidím, že jsi hodně naštvaný. Prosím, pojď si tady ke mně sednout a řekni mi, co tě štve.”
Skřížené ruce na prsou ve vás automaticky vyvolávají odpor. Jste tak uzavřenější a s větší pravděpodobností vám z pusy vyjede urážka.

Často svého partnera můžete provokovat jen nevhodnými gesty nebo tónem hlasu. Kňourání muži vnímají jako citové vydírání. Nešikovně vyřčenou otázku slyší jako výčitku.

Příliš tvrdý tón cítí ženy často jako útok. Nevýrazné odpovědi, kdy muž zahuhňá, berou ženy jako ignoraci a nezájem.
I zprvu běžná diskuze se lehce promění v hádku, když partneři sedí naproti sobě například u stolu. Ať už probíráte malou či velkou věc, sedněte si vedle sebe na gauč. Ideální bude, když se jeden druhého dotýkáte. To je velmi účinná prevence, aby se diskuze nezměnila v dramatický konflikt. Proč? Sedí-li dva lidé proti sobě, podvědomě to v nich vyvolává pocit souboje. Jsou-li u sebe a dívají se na věc „stejným směrem“, snadněji dojdou ke shodě a mají pocit sounáležitosti a porozumění.