To je fakt pátek třináctého? Ty fejsbůkový statusy!

Malé JÁ v pátek 13.

Děti mě zase vzbudily už půl hodiny před budíkem. Vůbec se mi nechtělo z postele. Bolela mě hlava, a to mě dnes čekala ještě cesta s kočárem do kopce na synovu akci se školkou. Zjistila jsem, že nemám ani pořádný letní boty do lesa. Syn na akci nespolupracoval, zlobil a já viděla, jak mě ostatní rodiče kriticky pozorují.

K obědu jsme si dali zapečené brambory se zeleninou. Chtěla jsem vyzkoušet něco zdravého, ale výsledek chuťově nic moc. Po obědě jsme vyrazili na nákup. Všichni dnes asi vyrazili na nákupy! No horor, to ani nemusím popisovat. Večer musel manžel pryč a tak jsem zase zůstala sama doma, nudila se u televize. Děsný!

Také jste si při čtení předchozích řádků položili otázku: „Jak může někdo něco takového napsat?!“

Moje staré „já“ by před lety mohlo něco podobného napsat. Naštěstí mě život už mnohému naučil. Jedna z nejlepších lekcí byla a je VDĚČNOST!

Co píše nové JÁ?

Dnes ráno mě děti vzbudily už půl hodiny před budíkem. Děkovala jsem za nový den, za to, že mám u sebe dvě nádherné děti a manžela. Objala jsem svoje děti, políbila manžela a vstala. Těšila jsem se na synovu dnešní akci a využila jsem těch 30 minut navíc, které jsem získala.

Cestu, která mě čekala, jsem brala jako výzvu a pohybovou aktivitu navíc. Krom toho se po delší době podívám, na krásné místo, kde jsem už delší dobu nebyla.

Našla jsem ty nejvhodnější boty a vyrazili jsme. Říkala jsem si, že jsem vloni udělala opravdu dobře, že jsem si koupila ty kožené páskové sandály. Dělají mi denně skvělou službu, ať jdu kamkoliv. Syn na akci nechtěl spolupracovat, tak jsem ho nenutila a společně jsme si užili vystoupení jeho spolužáků. Při soutěžích chtěl tak moc uspět, že měl tendence předbíhat, zmatkoval, padal a úkoly řešil zbrkle. Přesto jsme situace zvládli a na konci ho čekala sladká odměna.

K obědu jsme si dali zapečené brambory. Děkovali jsme, že máme co jíst, a že máme na talíři hodně zeleniny. Po obědě jsme vyrazili na nákup. Ani nevím jestli tam byly fronty, dívala jsem se do košíku a děkovala, že v něm mám spoustu zboží a v kabelce peníze, za které ho můžu koupit. Děkovala jsem, že mám zdravé ruce a můžu z těch věcí něco vytvořit, uvařit. Večer měl manžel pracovní povinnosti. I když bych si přála strávit večer v jeho přítomnosti, děkovala jsem, že má práci, že vytváří něco hodnotného. Sedla jsem si k počítači a využila čas pro práci na našem společném projektu.

Ne, nejsem chorobný optimista, jen jsem se naučila vážit si každodenních „běžných“ věcí, a to mi změnilo život.

Vděčnost je obrovský dar, který dáváte sobě i druhým a nikdy se neomrzí.

A jaký jste měli den vy?