Byl podzim roku 2005. Centrum Prahy bylo úchvatné, přestože studené a deštivé. Teplé voňavé kavárničky sváděly k posezení. Proč by pospíchala z přednášky domů psát seminárku, když mohla cestou z Celetné…
…zajít s Maruškou na kafe a probrat „problémy s chlapama“. Bylo to sice už rok od rozchodu, ale pořád to ještě bolelo. Když nad šálkem opravdu hořké, černé a silné kávy dostatečně rozdrásaly své emoce, Maruška konstatovala, že už musí: „Jdu si vyřídit jednu brigádu. Pojď se mnou.“

„Jo, proč ne, stejně nemám na nic náladu.“ Kdo by ji také měl po té dávce utrpení, které si právě přehrála v hlavě.

Dorazily na Flóru. Ze zvědavosti nakukovala pootevřenými dveřmi do kanceláře, když v tom ji vylekal zvučný ženský hlas: „Vy jste tady taky na tu brigádu?“

„Jo, taky.“ a vzala si formulář. Teprve, když ona halasná žena v oranžové kravatě zmizela za prvním rohem, došlo jí, že by to vlastně mohla zkusit.

O pár týdnů později stála večer v kině za barem a prodávala popcorn. Přistoupila k ní rozesmátá skupinka. S úsměvem je obsloužila. Již zautomatizovanými pohyby natočila kolu, nasypala kukuřici a vyťukala cifru na kasu. Na připravenou a marketingově vyladěnou větu na konci objednávky: „Máte ještě nějaké přání?“ většina zákazníků reagovala zmateným pohledem na svítící tabuli s hlavní nabídkou a otevřenými ústy, ze kterých vycházelo jen tupé: „Éééé. No, asi nic.“

Ovšem nyní zazněla překvapivá, nejtroufalejší odpověď, kterou kdy v kině slyšela.

„Ano! Vaše telefonní číslo!“ vyhrkl s úsměvem neznámý muž, který si u ní před chvíli objednal.

„Šest set tři, padesát šest, devadesát, devadesát devět.“ vychrlila číslo co nejrychleji uměla v domnění, že muž číslo nezaregistruje a pochopí, že nemá otravovat.

Jenže ten chlap požádal kamarádku o tužku, číslo si zapsal a zmizel.

„Co to bylo?“ „Kdo to byl?“ „Zavolá?“ „A když jo, co bude chtít?“ „A když mě pozve na schůzku, půjdu?“ Zvědavost rostla.

První den neměla žádný zmeškaný hovor, žádné neznámé číslo. Druhý den taky nic. Dostatečná doba na to, aby její mysl vyprodukovala ty nejšílenější představy o člověku, který teď má její telefonní číslo! Taková drzost!

A nevolá!!! Ještě větší drzost!

V její mysli se honily představy, kdy si říkala:

„Co když je to zrovna ten pravý.“ Viděla, jak spolu vycházejí v bílém z kostela a ona zahazuje kytici za závojem.

„Jasně, frajírek. Jen se potřeboval předvést před kumpánama.“

„Nejspíš je to nějakej magor, co mi bude něco nabízet.“

“Určitě si to číslo napsal blbě a já tu nesmyslně zírám na displej.”

Nešel jí z hlavy.

Třetí den zvoní telefon!

„Konečně!“ „Hurá!“ Neznámé číslo, to bude určitě on!“

„Ne, ne počkat! Vždyť tě nechal celé tři dny čekat!“

„No dobře, nebyly to tři dny jen dva a půl.“

„Ne! Budu tvrdá! Určitě je to nějakej magor.“

Zmáčkla zelené tlačítko.

„Ano, prosím?“

„Jo, pamatuju se.“

„Na kafe?“

„Jasně! Tak v pátek!“

Sešli se pod Jindřišskou věží. Horký limetkově zelený čaj ve velkém bílém šálku krásně voněl a se záhadným mužem se dobře povídalo. S každou větou a s každou otázkou byl pro ní větší hádankou. Nebalil jí. Což nevadilo, protože se jí nelíbil. Nakonec jí doprovodil až domů a bez jakéhokoliv dalšího příslibu telefonátu nebo setkání odešel.

„Zdálo se mi to nebo jsem teď vážně seděla s tím nejpodivnějším člověkem na planetě?“

Nevolala mu, to by bylo pod její úroveň.

Uplynul asi rok a přišel email. Sešli se pod věží. Nevyptávala se proč se neozval nebo co se stalo, to nebyl její styl. Když bude chtít, tak jí to řekne. Rozhovor plynul a David byl stejně záhadný jako minule. Ale tentokrát byla už na setkání nachystaná a potřebovala ukojit svoji zvědavost. Byla rozhodnutá, že už ho nenechá odejít, aniž by nepochopila, co dělá a věděla o něm víc.

Sešli se a on ji vzal s sebou na svoji domluvenou pracovní schůzku. Seděla u stolu s Davidem a dalšími dvěma cizími muži a zaujatě sledovala probíhající jednání.

O týden později už byli kolegové. Čas plynul. Učila se od něj. Začínala mu věřit, začínala ho chápat. Najednou jí připadal jako jediný normální člověk na světě. Řešila s ním i „problémy s chlapama“. On nejenže to vydržel poslouchat, ale dokázal jí ukázat mužský pohled na věc.

Její milostné románky byly jedno zklamání za druhým.

Jednoho večera seděla doma na posteli a zírala do šera. Vánek si pohrával se záclonou a ta kreslila na podlaze jemné vlnky. Kocour vrněl na polštáři. Její myšlenky byly dnes jasnější a klidnější než kdy předtím. Říkala si, že jí to nedošlo dřív. Je rozhodnutá. Počká si. Už se nebude pouštět do žádného vztahu s tím, že by to třeba mohlo vyjít nebo alespoň být pár měsíců hezké. Příště půjde do vztahu, až si bude jistá tím, že to za to opravdu stojí. „Bože, prosím, až ho potkám, ujisti mě, že je to on. Ať nikdy nemusím pochybovat. A řekni to tak jasně, abych to chápala. Děkuju!“

Společné práce s Davidem přibývalo. Focení a obcházení realit v horkém létě bylo vyčerpávající. Po celém dni ve vysokých podpatcích ji ztuhly trapézy.

„Tak si sedni, já ti namasíruji krk.“ navrhl David.

Lákavá nabídka, a přestože se ostýchala, souhlasila. Cítila se nesvá, když ji měl kamarád masírovat. „To je blbý. Já se fakt stydím.“ pomyslela si,

Když v tom slyšela tu nejprostší odpověď: „Co by ses styděla, vždyť to je tvůj muž.“

„Co?!“

„Moment! Co to bylo?!“

„Cože?! Bože, to jako fakt?!“

„Ne, to určitě ne!“

Otočila se na Davida. Všude byla silná zlatá záře. Její pohled byl rozmazaný. Ta chvíle, než věci začaly získávat zpět jasné obrysy, jí připadala nádherná a nekonečná. Nyní měla pocit, jako by byla s úplně jiným chlapem.

Udivený David zkoumal, proč na něj tak zírá. „Je všechno v pohodě? Stalo se něco?“

„Ne ň nic.“ zmateně vykoktala.

„Tak co je?“

„Já nevím. A na nic se mě neptej!“ odsekla mu. Začala zmateně a zbrkle chodit po místnosti sem a tam a nechtěla mu odpovědět na žádnou otázku.

„Zbláznila jsem se?!“

„Asi masíruje fakt dobře, když se najednou cítím jak opilá.“

„A proč mi v hlavě zní melodie z Limonádové Joeho a nesmrtelná věta Květy Fialové: To je on, mého srdce šampión.“

„On mě snad celou tu dobu balil a teď mě jednoduše dostal.“

„I když… On si o mně může vlastně myslet to samé!“

„No to ne! To ani náhodou!“

„Dýchej!“ „Dýchej!“

„To chce klid, to chce klid.“

Když v tom bez jediného slova popadla kabelku a odjela domů. David jen seděl přišpendlený v křesle a nechápal, co se děje. „Však ono se to zítra vysvětlí…“, pomyslel si.

Zdroj: https://olgastrnadova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473334


Olga Strnadová
Olga Strnadová

autorka a lektorka Školy seznamování. Pomáhám lidem s komunikací a navazováním kontaktů pro jejich práci, obchod, i soukromé vztahy. Díky tomu lidé snadněji rozumí svému okolí a vytvářejí ty správné kontakty. Tak roste jejich vliv, respekt i sebevědomí. Zlepšují a prohlubují vztahy. Jsou celkově úspěšnější.

Komentujte. Vaše názory mne zajímají.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..