Osobní hranice hájící naše lidství a vzájemné láskyplné vztahy dávají svobodu nám i druhým. Jak často přemýšlíme nad tím, kde jsou zdravé meze ve vztazích a v osobním životě?

1. mýtus: Stanovením hranic jednám sobecky

Mnozí lidé si myslí, že stanovení hranic vůči těm, kteří mě potřebují, je sobecké. Ano, měli bychom být milujícími lidmi, kteří se starají krom sebe i o blaho druhých a vhodné hranice naši schopnost starat se o druhé jen zlepšují. Lidé s vysoce vyvinutou schopností stanovovat si zdravé hranice, se o druhé starají nejvíce ze všech!

Naučili se rozlišovat mezi „sobectvím“ a „správcovstvím“. Sobečtí lidé sledují jen své cíle. Správci mají stanovené hranice tak, aby s lidmi a vztahy dobře „hospodařili“.

2.mýtus: Hranice jsou znamením neochoty a nezájmu

„Tvoje neochota zúčastnit se našeho setkání ukazuje, že ti na nás nezáleží!“ Kvůli tomuto mýtu zůstává mnoho jedinců ve vleku nikdy nekončících aktivit, které často nemají žádný přínos. Nechceme druhé zklamat, ublížit jim. Nechceme, aby si o nás mysleli, že je nemáme rádi, tak se podvolujeme. Jenže ve skutečnosti pokud neumíme říkat svobodně „ne“, neumíme říkat ani skutečné „ano“. Podvolovat se, ustupovat, dávat s nechutí nebo z donucení je známkou strachu. Nebuďme „milí“ a „vstřícní“ ze strachu! Narušujeme svoji vnitřní integritu. Naše „ano“ a „ne“ podřizujme svým hodnotám.

3.mýtus: Stanovením hranic si ublížím

Lidé se bojí důsledků, které jim stanovení hranic přinese – nepochopení, opuštění. „Když budu s manželkou, rodiči, dětmi, přáteli,… nesouhlasit, odcizíme se, opustí mě…“

Hranice jsou lakmusovou zkouškou našich vztahů. V našem životě jsou lidé, kteří umí respektovat naše hranice, a pak jsou ti druzí, kteří nás mají rádi jen podmíněně. Mají nás rádi, když říkáme „ano“ a nemají nás rádi, když říkáme „ne“. Náš odlišný postoj je dráždí.

Stanovení hranic souvisí s pravdomluvností. Nastavováním hranic bude z počátku docházet k neshodám, nepochopení, nepřijetí, ale teprve s nimi začíná skutečný vztah založený na pravdě.

4.mýtus: Stanovením hranic zraním druhé

Velmi častý problém mnoha lidí. Bojíme se, že svými vlastními hranicemi zraníme někoho, koho máme rádi a rádi bychom ho viděli šťastného. (Přítel, který si chce půjčit auto. Příbuzný, který prosí o peníze. Odmítnutí návštěvy rodičů. Zdrcená kamarádka, která má potřebu vám hodinu brečet do telefonu, aby se jí ulevilo.) Hranice často chápeme jako útočnou zbraň, ale to je obrovský omyl. Hranice jsou hradby, které nás chrání. Správné hranice nikoho nezraňují. Může to způsobit určité nepohodlí, ale ne ublížit. Někdy jsou situace, kdy se prostě nemůžeme obětovat. V těchto případech musíme druhé nechat, aby převzali odpovědnost za své starosti a poohlédli se, kde jinde by jejich potřeby mohly být naplněny. Proto všichni potřebujeme mít kolem sebe skupinu lidí, v níž pěstujeme podpůrné vztahy. „Když ve svém životě máme více přátel, umožňuje jim to být lidmi.“

Dáváme lidem volnost, možnost být sami, nebýt k dispozici, mít své vlastní starosti atd. Když se nám nemůže věnovat jeden člověk, můžeme se obrátit na někoho jiného. Když převezmeme odpovědnost za to, že budeme rozvíjet síť podpůrných vztahů, budeme od druhých moci přijímat jejich „ne“.

5.mýtus: Lidé si budou hranice vysvětlovat jako, že se na ně zlobím

Když si lidé začnou stanovovat svoje hranice, často u nich začne vyplouvat vztek. Objeví u sebe výčitky, hněv, jsou urážliví, výbušní a to je začne děsit. Jejich okolí na to pochopitelně reaguje a dochází ke vzájemnému nepochopení. Přichází pocit viny a studu za své emoce a chování, a lidé stanovující si hranice jsou naprosto zmatení. To, co v nás vyvolává hněv, nejsou hranice, ale jejich dosavadní porušování. Často to jsou roky nevyslovených „ne“ a protestů, které nikdy nebyly uskutečněny. Ve skutečnosti hranice snižují hněv.

6.mýtus: Hranice druhých mě zraňují

Když nás někdo odmítne a řekne nám „ne“ na naši žádost o pomoc, nabídku atd., zanechá to v nás hořký pocit. Proč tomu tak je?

1. Může to být důsledek stanovení nevhodných hranic vůči nám v minulosti.

2. Svá vlastní zranění promítáme na druhé.

3. Jsme na někom nebo něčem závislí (např. naše emocionální blaho závisí na tom, aby nám někdo byl neustále k dipozici).

4. Lidé mají problém s převzetím zodpovědnosti.

Zde platí zlaté pravidlo: Pokud chceme, aby druzí respektovali naše hranice, musíme se naučit respektovat i my jejich.

7.mýtus: Díky hranicím vzniká pocit viny

Pocity závazku nám komplikují stanovení zdravých hranic. Láska, kterou dostáváme, peníze, čas nebo cokoliv jiného, by v nás nemělo vyvolávat pocity, že někomu něco dlužíme. Přijímejme je jako dar! Dar znamená poskytnou a přijmout službu bez jakýchkoli podmínek. Co dlužíme těm, kteří se o nás starají, jsou k nám laskaví a mají o nás skutečný zájem? Dlužíme jim naše „Děkuji!“, ne svůj život, čas, peníze, poslušnost, city atd.

Vděčnost a hranice jsou dvě odlišné oblasti a tak bychom k nim měli přistupovat.

8.mýtus: Hranice jsou trvalé, ale co kdybych si něco nakonec rozmyslel/a

Vaše „ne“ je vám vždy podřízeno. Vaše hranice jsou vaším majetkem. Hranice se mohou měnit. Například když vzniká větší důvěra ve vztahu, hranice se posunují.

Stanovování hranic je otázka, kterou budeme řešit celý život. Jejich přítomnost nebo absence bude ovlivňovat kvalitu našich vztahů. Upřímně se zamyslete, jaké mýty se pro vás staly pastí a začněte věřit v dobré hranice pro váš život.

Inspirováno knihou: Hranice od H.Clouda a J.Townsenda